Na velkoformátové tvoření doma nemáme místo, tak často bohužel zůstáváme jen u A4. Ale tentokrát jsem (mimo domov) vzala velký kus kartonu, prstové barvy a nechala B. se rozmáchnout, experimentovat a patlat, aniž bych jí do toho nějak zasahovala. Taky že padla půlka prstovek a žádná z nich už nemá moc společného s původní barvou. Ale bylo hrozně inspirativní pozorovat její nespoutanost - maluje a je jí jedno, že se barvy smíchají, že si klekla do barvy, neřeší, že by měla barvami šetřit, užívá si ten proces celou svou bytostí.
To bych se od ní chtěla učit.
Boží!
OdpovědětVymazatTo je super! Taky chci Erwínkovi poridit prstove barvy, ale asi to nechame az na leto, kdy budeme u babi na zahrade. Taky me ale bavi, kdyz se do neceho zabere tak, ze nevnima vubec nic okolo...
OdpovědětVymazatMame se od nich hodne co ucit, vid? Ja mam hrozny problem jim do toho nezasahovat. Umelecky uz jsem to odbourala nebo se aspon zvladnu jakz takz vcas zarazit. Ale pokud jde o to, ze se od barev zmazou (vic nez mi pripada unosne) nebo zmazou sve okoli v okruhu ctyr metru, to porad nejak nedavam. Oni to casto neudelaji nebo alespon ne zcela umyslne, ale stejne jim do toho furt kecam :( .
OdpovědětVymazatPro mě je důležitá psychická příprava - být rozhodnutá jí do toho nemluvit, počítat s nepořádkem a celkové dobré naladění. V tomhle případě bylo výhodou, že u toho asistoval děda, kterému z Bělinčina malování vstávaly zbývající vlasy na hlavě, tak jsem musela jít příkladem:))
Vymazat