V PORODNICI

Příště jdu nejspíš do ambulantního porodu, abych pobyt na oddělení šestinedělí co nejvíc zkrátila (i teď jsem usmlouvala odchod o den dřív). Všichni tam byli milí, nemocniční prostředí mi nevadí, na jídlo si taky nestěžuju (těhotenská žravost a chuť na všechno přetrvala i po porodu:)), ale jinak vím, že doma by mi bylo mnohem líp.

Za ty 4 noci, co jsem tam strávila, jsem naspala dohromady snad jen 6 hodin. Brečela B., kterou mi dali na pokoj 6 hodin po porodu a už jsem se o ni měla dál starat sama, brečely ostatní miminka, na chodbách bylo pořád rušno... Naštěstí jsem po porodu měla energie na rozdávání, tak jsem se první den, dva cítila fakt dobře, ale pak se nevyspání začalo projevovat a už jsem se nemohla dočkat klidu doma.

Další, čím jsem hodně strádala bylo, že jsme se po porodu nemohli sžívat jako rodina, nemohli jsme být všichni tři hned od začátku. M. za námi chodil jen na omezenou dobu v návštěvních hodinách, připadala jsem si tam jako ve vězení, oddělená od vlastního manžela...

Stejně tak absurdní mi připadalo, když mě (jinak milé) sestřičky poučovaly, co mám s vlastním dítětem dělat nebo nedělat. Nespat s ní v posteli (tak jsem vždycky dělala, že jsem právě dokojila:)); nenosit ji v rukách, ale i k přebalovacímu pultu převážet pěkně ve vozíčku; nakrmené a přebalené jí nic nechybí, tudíž ji mám nechat plakat, však ona usne...

Nebyl tam nikdo, kdo by mi pomohl, když už jsem pak byla hodně unavená a všechno mě bolelo. Prostě jsem musela vstát (což byl tak minutový proces) a starat se o sebe i o B., ve dne, v noci, pořád dokola. Jak jsem pak doma byla vděčná, když mi ji M. nebo mamka podávali na kojení, nosili mi jídlo, přebalovali ji a já mohla prostě jen ležet!