pátek 23. listopadu 2012

POROD

Outlocitným povahám a zlým jazykům doporučuju si to nečíst:) 

Termín porodu jsem měla jediný, vypočítaný na 21.9., ale přesto jsem B. díky hrozícímu předčasnému porodu očekávala dřív. Jenže minul konec srpna, půlka září i ono datum a nic se nedělo. Ve čtvrtek, týden po termínu jsem odmítla zátěžový test, chtěla jsem dát B. možnost narodit se, jak bude připravená ona. A věřila jsem jí, že to zvládneme samy, bez lékařských zásahů.

V pátek kolem 11 dopoledne mi (díky prostaglandinům:)) začínají kontrakce hned po 3 minutách. Vzhledem k podobným zkušenostem z předchozích dnů si jen pomyslím něco o blbých poslíčcích a vysílám M. na zahradu. Jenže tentokrát se bolesti stupňují, tak mu volám, že snad asi pojedeme a kolem 14h teda přijíždíme do porodnice. Parkujeme mimo areál, chci tam jít pěšky a představuju si, jak bude díky pohybu a intenzitě bolestí porod rychlý (hahaha).

Nález je však stejný jako při poslední kontrole a prý můžu porodit klidně až za dva dny. Jenže už jsem se převlékla do nemocniční košile, tak mi připadá nemístné sbalit se a jet zpátky domů – ač to bych nejradši! Odpolední službu má nemastná neslaná porodní asistentka, naštěstí tam se mnou zůstává M. a já si lehám do postele a šetřím síly pro případ, že budu mít kontrakce tak krátce po sobě ještě dlouho (jak jsem byla prozíravá!). Chtěla jsem si pustit své CD vypálené speciálně k porodu, ale zrada - v pokojíčku mají kazeťák jen na kazety:)

Bolí to čím dál víc, zdá se mi to nesnesitelné (a to jsem netušila, že bude ještě hůř!) a škemrám, ať ze mě to děcko vytáhnou císařem (později už jsem neškemrala, na takové věci jsem neměla síly). Doktor mě hladí po hlavě a mile mi vysvětluje, že o totéž prosí každá druhá a že v žádném případě:)

Čas letí strašně rychle. Střídavě se nahřívám ve sprše a odpočívám v posteli. Kolem 6 večer pod sebou najednou cítím obrovskou mokrou kaluž, jako když praskne nafukovací balónek plný vody (ještě, že mi voda nepraskla doma, ten malý ručník, na kterém jsem pro jistotu spávala by mi byl houby platný:)).

Přichází porodní asistentka na noční, asi ta nejúžasnější, jakou jsem si mohla přát. Uklidňuje mě, chválí a povzbuzuje hrozně milým způsobem, úplně přesně tak, jak v tu chvíli potřebuju. Vytvořil se mi sekundární vak blan a slyším ji, jak povídá doktorovi, že si nepřeju dirupci, a tak že počkáme. Moc se mi v tu chvíli líbilo, s jakým respektem to řekli. Praskl mi zanedlouho poté na balonu:)

Prý už jsem za půlkou, otevřená na 6cm, říkám si o nálev. Následující minuty (nebo hodiny?) trávím na wc a na balonu ve sprše. Později mě to začíná nutit tlačit a já řvu bolestí. M. i PA mě usměrňují, ať to prodýchávám a nepřitláčím, jenže to mi moc nejde. Pak mi někdy píchli spasmolytika (?), protože mi kvůli tomu začala otékat branka.

Netušila jsem, jakou mi bude M. podporou, je skvělý. Objímá mě, podává, podpírá, dává mi mezi kontrakcemi pít, připomíná mi dýchání, drží koleno:) Dělá jen to, co v tu chvíli potřebuju, žádné otravné zbytečnosti, což moc oceňuju.

Ke konci už jsem tak unavená, že jen ležím - od začátku celou tu dobu jedu pořád na kontrakcích po 2-3 minutách. Mám skoro celou dobu zavřené oči a mezi kontrakcemi se mi pořád dokola honí hlavou, že se mi chce spát, strašně spát. A když přijde bolest, v duchu ji vítám, protože díky ní se naše Bělinka dostává na svět. A nahlas? Nahlas řvu na celou porodnici:)

Pak už nevím, jak se to seběhlo, hrozně mi to splývá. Přesouvám se z předporodního pokojíčku na porodní sál, matně si pamatuju jen cestu chodbou a najednou jsem na „koze“ a PA mi vysvětluje, jak tlačit. Po porodní stoličce nebo jakékoliv jiné poloze jsem ani nevzdechla, mám pocit, že jsem si snad ani neuvědomovala, co jdu dělat:) PA mi masíruje hráz, já tlačím a obojí asi pekelně bolí. Slyším, jak někdo říká, že to bude blondýnka:) A pak najednou vidím Bělinku, asi na vteřinu, jen si ještě neuvědomuju, že jsem porodila a že to miminko je opravdu naše. Je 29.9., 7 minut po půlnoci, uplynulo 13h od začátku bolestí. M. povídal, že akce na porodním sále trvala tak 15 min a jakmile se objevila hlavička, hned za ní vyklouzlo tělíčko jako nic.

Měla pupečník kolem krku a napila se už zakalené plodové vody, tak ji na chvíli odnesli. M. šel s ní a držel ji za ruku, když jí vodu odsávali z pusinky. Slyším, že váží 4kg a jsem z toho v šoku, že to není drobeček, jak mi slibovali a vůbec že jsem porodila tak velké dítě přirozeně! Za chvíli šla ven i placenta – podle PA prý veliká, snad kilová.

A pak už mi ji dali na břicho, zakryli nás a já ji hladila po zádíčkách. Měla tak hrozně jemnou kůži, sameťáček! Trošku se mrskala a odrážela nohama, tak jsem ji pevně držela, aby mi nevyskočila. U toho mě doktor šil, občas jsem zasyčela, ale moc to nebolelo, vtipkovala jsem u toho o velikosti dítěte:) Ztlumili světla, to přítmí vytvořilo hrozně příjemnou atmosféru a já jsem hladila Bělinku a zpívala jí Černé oči, jděte spát a povídala jí, že tuhle uspávací si určitě pamatuje z bříška. Na tohle vzpomínám nejradši, to byla tak úžasně milá chvíle!

M. se mě ještě na porodním sále ptal, jestli po tomhle někdy budu chtít druhé, asi kladnou odpověď nečekal:) Prostě mám pocit, že celý porod byl krásný! Ano, bolelo to – bolelo to mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit, ale s tím jsem počítala. Některé věci taky nebyly přesně takové, jak jsem si přála. Ale mnohokrát to převažuje pocit, jak úžasný to bylo po emocionální stránce! Taky velký podíl na tom mělo to, že M. byl od začátku se mnou, tak jsem se tam necítila sama a byla jsem klidná. A měla jsem obrovské štěstí na skvělou PA i doktora, kteří mě nikam netlačili, respektovali má přání a hrozně citlivě se mnou jednali! (Teď ráda vzpomínám na to, jak mě nejdřív jeho neformální vzhled vyvedl z míry, nejvíc mi v paměti utkvěly kovové náramky a „vůně“ cigaret, když mě hladil po vlasech a uklidňoval:))

Největší dojem na mě ale udělalo to, že jsem - při své konstituci - dokázala porodit čtyřkilové dítě! Předtím bych nevěřila, že něco takového půjde a pořád jsem v úžasu z toho, jak si to tělo samo poradilo! Nikdy předtím jsem se necítila víc jako žena!

5 komentářů:

  1. Jeee, Edi, mas muj obrovsky obdiv! M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Jen přemýšlím, kdo se pod M. skrývá:)

      Vymazat
  2. Eduš, a nějaké potrhání? Tipuju, že jsi byla bez nástřihu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S takovým obříkem? Ale kdeže:) Nástřih jsem ale v tom všem vůbec necítila!

      Vymazat
  3. Edi sešfakt machr:)

    OdpovědětVymazat