O PŘÍCHODU SOUROZENCE

Na přání vkládám článek o přípravě na sourozence a o tom, jak probíhalo sžívání se s novou sestřičkou. Nebudou to žádné zázračné ani zaručeně správné tipy, jen přiblížení, jak to bylo u nás...

V těhotenství jsme si s B. často prohlíželi její miminkovské album a vyprávěli jsme jí, co dělala a jak jsme se o ni starali - a že to takhle bude i s miminkem, až se narodí. Povídáním jsem se ji snažila připravit na to, že si s ním zatím moc zábavy neužije, že bude ze začátku hodně potřebovat mámu, že může někdy plakat, protože neumí mluvit, aby řeklo, co chce... 

Neříkali jsme jí nic o "velkých sestřičkách" a o tom, jak bude pomáhat, to nám připadalo jako dost nepřiměřené očekávání u dvouapůlletého dítěte, které bude mít co dělat samo se sebou...

První dva měsíce byly ještě divočejší, než jsem si dokázala představit a bylo to hodně náročné pro nás všechny. K Zojce se B. chovala hezky, ale jinak na sebe upoutávala pozornost a vybíjela si nahromaděný stres dost nevhodnými způsoby. Pláč a vztekání jsme řešili snad 100x za den. Ještě horší byl smutek v jejích očích...

Narození sestřičky jsem se jí snažila kompenzovat zvýšenou pozorností, ubezpečováním, že ji máme pořád stejně rádi, každý večer jsem ji uspávala tak jako dřív, ideálně bez Z.... Já sama, jako prvorozená jsem se docela dokázala vcítit do jejích pocitů nebo jsem si v krizových situacích připomínala příměr nové manželky. (Jak bych se cítila, kdyby si manžel přivedl domů druhou manželku?) Byla jsem z toho zoufalá, v šestinedělí jsem po večerech brečela nad tím, jak se B. asi musí cítit a bylo mi jí tak líto a přes den mě zase hrozně vytáčelo její chování...

Ale po několika týdnech jsem se na situaci dokázala podívat z jiného úhlu pohledu. A tak jsem jí začala povídat o svém dětství, jak pro mě bylo sice těžké, když se mi narodil brácha, ale jak jsme si pak spolu hráli, až jsme byli větší a jak je to bezva, že budou mít jedna druhou. Zdá se mi, že jakmile jsem se zbavila vlastního pocitu viny za B. smutek, situace se začala pomalu zlepšovat...

Někdy ji nechám hrát si na miminko - říkám jí tak, nosím ji, dám jí na hlavu miminí klobouček... :)
Zapojování do péče o Z. začalo fungovat až později, když už bývala víc vzhůru - s radostí a důležitě ji B. hlídá, zapojuje ji do svých her, houpe v hacce, zkouší přebalovat nebo obléct ponožky...

Připadá mi důležité dovolit dítěti upustit páru (ale ideálně tak, aby to neobtěžovalo ostatní) a projevit pochopení, ale nelitovat ho... Asi bych příště víc než starší dítko připravovala sebe. Mám pocit, že má-li to dobře srovnané máma, zvládne to líp i dítě:)