Outlocitným povahám a zlým jazykům doporučuju si to nečíst:)
Termín
porodu jsem měla jediný, vypočítaný na 21.9., ale přesto jsem
B. díky hrozícímu předčasnému porodu očekávala dřív. Jenže
minul konec srpna, půlka září i ono datum a nic se nedělo. Ve
čtvrtek, týden po termínu jsem odmítla zátěžový test, chtěla
jsem dát B. možnost narodit se, jak bude připravená ona. A věřila
jsem jí, že to zvládneme samy, bez lékařských zásahů.
V
pátek kolem 11 dopoledne mi (díky prostaglandinům:)) začínají
kontrakce hned po 3 minutách. Vzhledem k podobným zkušenostem z
předchozích dnů si jen pomyslím něco o blbých poslíčcích a
vysílám M. na zahradu. Jenže tentokrát se bolesti stupňují, tak
mu volám, že snad asi pojedeme a kolem 14h teda přijíždíme do
porodnice. Parkujeme mimo areál, chci tam jít pěšky a představuju
si, jak bude díky pohybu a intenzitě bolestí porod rychlý (hahaha).
Nález
je však stejný jako při poslední kontrole a prý můžu porodit
klidně až za dva dny. Jenže už jsem se převlékla do nemocniční
košile, tak mi připadá nemístné sbalit se a jet zpátky domů –
ač to bych nejradši! Odpolední službu má nemastná neslaná
porodní asistentka, naštěstí tam se mnou zůstává M. a já si
lehám do postele a šetřím síly pro případ, že budu mít
kontrakce tak krátce po sobě ještě dlouho (jak jsem byla
prozíravá!). Chtěla jsem si pustit své CD vypálené speciálně k porodu, ale zrada - v pokojíčku mají kazeťák jen na kazety:)
Bolí
to čím dál víc, zdá se mi to nesnesitelné (a to jsem netušila,
že bude ještě hůř!) a škemrám, ať ze mě to děcko vytáhnou
císařem (později už jsem neškemrala, na takové věci jsem
neměla síly). Doktor mě hladí po hlavě a mile mi vysvětluje, že
o totéž prosí každá druhá a že v žádném případě:)
Čas
letí strašně rychle. Střídavě se nahřívám ve sprše a
odpočívám v posteli. Kolem 6 večer pod sebou najednou cítím
obrovskou mokrou kaluž, jako když praskne nafukovací balónek plný
vody (ještě, že mi voda nepraskla doma, ten malý ručník, na
kterém jsem pro jistotu spávala by mi byl houby platný:)).
Přichází
porodní asistentka na noční, asi ta nejúžasnější, jakou jsem
si mohla přát. Uklidňuje mě, chválí a povzbuzuje hrozně milým
způsobem, úplně přesně tak, jak v tu chvíli potřebuju.
Vytvořil se mi sekundární vak blan a slyším ji, jak povídá
doktorovi, že si nepřeju dirupci, a tak že počkáme. Moc se mi v
tu chvíli líbilo, s jakým respektem to řekli. Praskl mi
zanedlouho poté na balonu:)
Prý
už jsem za půlkou, otevřená na 6cm, říkám si o nálev.
Následující minuty (nebo hodiny?) trávím na wc a na balonu ve
sprše. Později
mě to začíná nutit tlačit
a já řvu bolestí. M. i PA mě usměrňují, ať to prodýchávám
a nepřitláčím, jenže to mi moc nejde. Pak mi někdy píchli
spasmolytika (?), protože mi kvůli tomu začala otékat branka.
Netušila jsem, jakou mi bude M.
podporou, je skvělý. Objímá mě, podává, podpírá, dává mi
mezi kontrakcemi pít, připomíná mi dýchání, drží koleno:)
Dělá jen to, co v tu chvíli potřebuju, žádné otravné
zbytečnosti, což moc oceňuju.
Ke
konci už jsem tak unavená, že jen ležím - od začátku celou tu dobu jedu pořád na kontrakcích po 2-3 minutách. Mám skoro celou dobu
zavřené oči a mezi kontrakcemi se mi pořád dokola honí hlavou,
že se mi chce spát, strašně spát. A když přijde bolest, v
duchu ji vítám, protože díky ní se naše Bělinka dostává na
svět. A nahlas? Nahlas řvu na celou porodnici:)
Pak
už nevím, jak se to seběhlo, hrozně mi to splývá. Přesouvám
se z předporodního pokojíčku na porodní sál, matně si pamatuju
jen cestu chodbou a najednou jsem na „koze“ a PA mi vysvětluje,
jak tlačit. Po porodní stoličce nebo jakékoliv jiné poloze jsem
ani nevzdechla, mám pocit, že jsem si snad ani neuvědomovala, co
jdu dělat:) PA mi masíruje hráz, já tlačím a obojí
asi pekelně bolí. Slyším, jak někdo říká, že to bude
blondýnka:) A pak najednou vidím Bělinku, asi na vteřinu, jen si
ještě neuvědomuju, že jsem porodila a že to miminko je opravdu
naše. Je 29.9., 7 minut po půlnoci, uplynulo 13h od začátku
bolestí. M. povídal, že akce na porodním sále trvala tak 15 min
a jakmile se objevila hlavička, hned za ní vyklouzlo tělíčko
jako nic.
Měla
pupečník kolem krku a napila se už zakalené plodové vody, tak ji
na chvíli odnesli. M. šel s ní a držel ji za ruku, když jí vodu
odsávali z pusinky. Slyším, že váží 4kg a jsem z
toho v šoku, že to není drobeček, jak mi slibovali a vůbec že
jsem porodila tak velké dítě přirozeně! Za chvíli šla ven i
placenta – podle PA prý veliká, snad kilová.
A
pak už mi ji dali na břicho, zakryli nás a já ji hladila po
zádíčkách. Měla tak hrozně jemnou kůži, sameťáček! Trošku
se mrskala a odrážela nohama, tak jsem ji pevně držela, aby mi
nevyskočila. U toho mě doktor šil, občas jsem zasyčela, ale moc
to nebolelo, vtipkovala jsem u toho o velikosti dítěte:) Ztlumili
světla, to přítmí vytvořilo hrozně příjemnou atmosféru a já
jsem hladila Bělinku a zpívala jí Černé oči, jděte spát a
povídala jí, že tuhle uspávací si určitě pamatuje z bříška.
Na tohle vzpomínám nejradši, to byla tak úžasně milá chvíle!
M.
se mě ještě na porodním sále ptal, jestli po tomhle někdy budu
chtít druhé, asi kladnou odpověď nečekal:) Prostě mám pocit,
že celý porod byl krásný! Ano, bolelo to – bolelo to mnohem
víc, než jsem si kdy dokázala představit, ale s tím jsem
počítala. Některé věci taky nebyly přesně takové, jak jsem si
přála. Ale mnohokrát to převažuje pocit, jak úžasný to bylo
po emocionální stránce! Taky velký podíl na tom mělo to, že M.
byl od začátku se mnou, tak jsem se tam necítila sama a byla jsem
klidná. A měla jsem obrovské štěstí na skvělou PA i doktora,
kteří mě nikam netlačili, respektovali má přání a hrozně
citlivě se mnou jednali! (Teď ráda vzpomínám na to, jak mě
nejdřív jeho neformální vzhled vyvedl z míry, nejvíc mi v
paměti utkvěly kovové náramky a „vůně“ cigaret, když mě
hladil po vlasech a uklidňoval:))
Největší
dojem na mě ale udělalo to, že jsem - při své konstituci - dokázala porodit čtyřkilové dítě! Předtím bych
nevěřila, že něco takového půjde a pořád jsem v úžasu z
toho, jak si to tělo samo poradilo! Nikdy předtím jsem se necítila víc jako žena!
