Štve mě, když B. odbíhá od oblékání a přitom já taky "musím" udělat spoustu věcí před tím, než si s ní sednu ke knížce.
Štve mě, že ječí, když po mně něco chce, ale zrovna tak křičím já na ni, když na mé požadavky poněkolikáté nereaguje.
Štve mě, že se vzteká, když jí něco nejde a zrovna tak nadávám já, když se mi něco nedaří.
Chápu důvody, znám řešení a stejně je to tak těžký.
Děkuju za tolik příležitostí pracovat sama na sobě.
Přesně. Díky, že to někdo napíše, že to je tak i jinde.
OdpovědětVymazatTo je taaaaaaaaak presny!
OdpovědětVymazatZrovna dneska rano jsem si to po tisicate pripominala,kdyz jsem se nazila Matyasovi vysvetlit,ze na Barcu nema jecet, nacez mi doslo, ze jecim sama. Vzdycky se pak tak strasne stydim ....
Je to tak. A jsem moc ráda, že se najde někdo, kdo to přizná veřejně. Občas mám totiž při čtení různých blogů pocit, že ostatní děti jsou pořád "hodné", spolupracující a rozumné a jejich matky nekonečně trpělivé, chápající a obětavé. (A to poněkud odporuje mým zkušenostem...)
OdpovědětVymazatKrásně napsáno, zrovna si v hlavě přemílám náš víkend a vyčítám si že jsem měla být trpělivější a klidnější a neměla jsem na děti štěkat a .... je hezké vědět že nejsem sama komu to sem tam přijde taaaak těžké
OdpovědětVymazatpravda. velakrat si hovorim, ako mozem chciet nieco od malej a sama to nedodrzovat. niekedy sa mi zda, ze moja vychova zacina najskor u mna.
OdpovědětVymazat